Rozlehlý les

Samanthina schopnost zůstat aspoň chvíli v klidu se v současné době rovnala nule. Zkrátka nemohla dopustit, aby jediný den nepodnikala vůbec nic. Stejně tomu bylo i dnes, kdy se odhodlala k tomu, aby vyrazila do místního lesa. Který byl vlastně všude kolem, vyjma prostor, kde se nějakou záhadou nacházelo i něco jiného. O tom ale prozatím nevěděla. Dalším problémem bylo místo, kam by se měla vydat. Jedna stránka její mysli ji nabádala, aby zamířila do města, zatímco ta druhá protěžovala přírodu. A pak se rozhodněte. Nicméně jelikož se chtěla pořádně protáhnout, zvolila přírodu, tedy les. Prozatím se mezi stromy proplétá hezky tak, jak vyšla z domova. V tmavém oblečení a s vlasy staženými do culíku. Po několika metrech se však za doprovodu jiskřiček promění v rezavou lišku. Teprve poté, co se sžije s novou podobou se vydá dál.

Moc dobře věděla, že právě tohle potřebovala. Jelikož jí bylo více než dobře a to bylo něco, za čím přeci šla. V rezavém kožíšku i vykračovala stále dál a dál. Netušila, jak daleko mohla zajít, ale připadalo jí to jako několik kilometrů, možná i víc. Pak se ale něco stane. Zničeho nic se uctne uprostře oka větrné bouře, která ji celou pohltí. Nevidí vůbec nic, ať se snaží jak chce. Když už si myslí, že není východiska, všechno ustane a ona se opět může rozhlédnout. Jenže to tu vypadá úplně jinak. Spolu se zářivými jiskřičkami se opět octne na dvou nohou, založíc si ruce v bok na protest. "Co to krucinál má znamenat?" zavrčí tiše, jakoby snad stromy mohly odpovědět. Jakože nemůžou. Tiše si povzdechne, než se vydá kupředu. Třeba se jí podaří najít cestu ven. Ale nevypadá to dobře. Ovšem něco ji napadne. Tentokrát ze sebe udělá drobounkou myš, která snadno proklouzne drobnou skulinou. Nyní už okolí vypadá zase jako dřív. Mohla by pokračovat coby myš, ale raději zvolí chůzi po nohou. Pro případ, že by ji čekalo další nemilé překvapení.

"Tak a dost" zastaví se na místě a podívá se na nový výtvor lesa. "Přestaň si se mnou hrát" zavrčí tiše, avšak i přes veškerý odpor vstoupí do bludiště. Přece jenom je tvor zvídavý a nezkusit takové pokušení..nejpíše by si to vyčítala jako životní chybu. Ne-li ještě mnohem déle. Čím dál víc si ale přestává být jistá, jestli to byl dobrý nápad. Teď to tak Sam nepřišlo. "No ták, nemůžeš mi to trochu ulehčit? No jasně, nemůžeš" že se vůbec ptala. "Tak jo, jde se dál" zvedne pravou ruku, kterou si rozputí dlouhé tmavé vlasy. Vypadáš jak Smrtka pronese sama k sobě s protočením očí. Jenže ona sama se tak neviděla. Dokonce ani jako emo ani žádný podobný styl. Byla to prostě Sam. S novým elánem prochází bludištěm. Ani neúspěch ji neodradí od toho, aby ustala v chůzi. Párkrát upadne, tržné ranky už ani nepočítá. Avšak nakonec přeci jen dospěje k cíli a vrátí se zpátky do lesa. Když se ohlédne, bludiště zmizí. Všue kolem jsou jenom stromy. "Že já sem lezla" zabručí podrážděně a rozhlédne se. Kousek před sebou zahlédne prosvítat sluneční paprsky. A je-li to možné i něco, co připomíná volnější, otevřené prostranství. Bez váhání zamíří směrem k vyhlédnutému cíli, kterého se nehodlá vzdát. Po chvíli se skutečně ocitá na paloučku. Na tváři se jí objeví úměv, i když absolutně netušila kde že to vlastně je. Cestu zpátky bude řešit za chvíli. Zakryje dlaní oči, aby jí do nich nesvítilo přímé sluneční světlo a koukne po okolí pozorněji. Neušla jí přítomnost jakési enrgie, se kterou se ještě nesetkala. Možná je toto místo něčím magické.. vlastně by tomu vše nasvědčovala. Pak to uvidí. Ve stínu rozlehlého, lehce nafialovělého stromu se skrývá zářivé světélko, obklopené temnotou. "Co to jenom může být?" Pomalými krůčky se přikrade blíž, aby zjistila, že jde o .. něco. Obvykle na něco takového nebyla, ale cítí, že se nemusí bát. Natáhne ruku a přejede přes černou hmotu až konečky prstů dospějí k zářivému středu. Chvíli tak strvá. Nato už se narovná a zase o kousek poodstoupí.

Přeci jenom se sem dívka dostala. A co víc, dokonce se přiblížila k jednomu ze Strážců natolik, že se jej dotkla. Prozatím se nedělo téměř nic podivného. Až poté, co ustoupí, se těsně vedle objeví osoba zcela zahalená v černé látce. "Strážce se ti zachtělo? Inu.. nejsi první ani poslední. Nyní o tobě ví, ale záleží jen na něm, zda-li si tě vybere nebo nikoli. Můžeš doufat." Puf a osoba je pryč. Země se zničeho nic zatřese a roztočí dokola. Palouček zmizí a Samantha se octne naprosto jinde. Je to menší mýtinka poblíž města, uprostřed které je studánka. I zde dopadají sluneční paprsky, které se odrážejí ve vodní hladině a tudíž se okolí třpytí jako nějaké diamanty.

To spojení v ní zanechalo jakýsi divný pocit. Něco, co neznala. Ale.. bylo to dobré. Nebo ne? Nebyla si jistá. "Co tu chcete?" Poskočí úlekem, když se vedle ní zjeví jakási podivná osoba. "Cože? Jaký Strážce? Co to melete?" Jenže to už je osoba pryč. "Skvělý" ušklíbne se. Na nic dalšího není čas, protože se začne země třást. Aby toho nebylo málo, dokonce se roztřese. Teprve po pár minutách se vše ustálí a Sam zjistí, že je někde úplně jinde. "A jak teď do města, no?" Bohužel si neuvěomuje, že je prakticky na dosah. Prozatím se spokojí s tím, že tu zůstane a.. něco vymyslí. Nebo se nechá jen tak unášet pryč od reality. Natáhne se do trávy a zavře oči. Jen proto, aby se odpoutala od toho, co je okolo.